Přání versus realita

Je to několik dní, co jsem si uvědomila zásadní zdroj téměř permanentní nevrlosti v mém životě. Už dlouho jsem se tomu snažila přijít na kloub a hodně mi v tom pomohla dynamická typologie enneagram, ale pořád jako by mi něco unikalo.

Doktor Vojáček v pořadu Duše K (dne 20. 8. 2017) zmínil, že asi 70 % našich myšlenek se každý den opakuje. Přehrávají se nám v hlavách pořád dokola jako deska na gramofonu. To mě zaujalo a začala jsem cíleně pozorovat, co ta moje mysl vytváří za hitparádu. Často byla taková nevrlá, pesimistická, netrpělivá, uštěpačná, vztahovačná a hlavně si neustále stěžovala, že to není tak, jak si prve usmyslela, že to být má. Udělala jsem tedy jeden krok zpět a zaměřila se na to, co dělá ještě předtím, než si začne stěžovat.

Vypozorovala jsem, že jakmile mám nějaký pozitivní záměr – něco chci podniknout, uskutečnit, iniciovat, hned mi mysl v představě vytvoří tu nejkrásnější možnou realitu zalitou sluncem, kde se věci prostě dějí, jednoduše, samy od sebe, všichni zúčastnění jsou šťastní, chápaví, spolupracující, doprava je plynulá, sluníčko svítí, prostě krása střídá nádheru.

A pak je tam ten tvrdý náraz na realitu a z toho plynoucí znechucení.

Nestíháme, prší, dítě nespolupracuje a ječí, manžel už je notně zpruzený, na silnici je zácpa a já si říkám, že život je jedna velká marnost. Proč? Proč já? Proč se mi to pořád děje? Jak z tohohle pekla ven?

Tím světlem na konci tunelu je právě tohle uvědomění. Uvědomění si dosud nevědomého mechanismu, který mě trýzní už roky a nedovolí mi naplno prožívat život v jeho pozemské nedokonalosti.

A tak cítím obrovskou úlevu, že neselhávám, není to ničí vina, vlastně jsem se jen nechala chytit na trik mojí idealistické mysli.

Toužím teď zažívat syrovou realitu, den za dnem, takovou, jaká je. Bez srovnávání, bez hodnocení.

Jaké to asi bude…?