Tahle planeta není pro slabý

Zní mi často v hlavě.

Jsem tu ve hmotě už 37 let, a přesto mám pocit, že můj údiv z toho, jaké to tu je, jak to tu funguje a co vše je zde možné, nijak nepolevuje.

Tento údiv z toho, že člověk něco přirozeně vnitřně cítí, ví, vnímá, připadá mu to jako ta nejsamozřejmější věc, a pak následuje střet s realitou, která je často diametrálně jiná, mi vždy zprostředkuje velké AHA.

Díky tomu mám od mala pocit, že jsem nějaká jiná, že se jaksi vymykám. Většinu věcí prožívám pouze vnitřně, není s kým to sdílet. Pro mou mamku je to zahlcující. Když žil můj táta, ještě jsem ani nebyla schopná dát to ven. Ve chvíli, kdy se trochu ukážu ve své přirozenosti, mí sourozenci znejistí/znervózní. Pro mého exmanžela jsem zbytečně komplikovaná a složitá. Nerozumí. A tak to nechávám být.

Můj syn podědil mou vnímavost, s ním se naštěstí v mnohém chápeme.

Většinu času přemýšlím celoplanetárně. Myslela jsem si, že to tak mají všichni, ale zdaleka ne. Díky tomu jsem donekonečna fascinována skutečnostmi jako:

– ve školách se děti učí tupě memorovat a učí se kvantum informací, které v životě vůbec nejsou potřebné, naopak se zcela opomíjejí životně důležité dovednosti, a co je nejlepší – ví se o tom, a přesto se jede dál a roky běží…

– mnoho lidí nenávidí svou práci, a přesto tam rezignovaně chodí, i když jim nedává smysl, psychicky i fyzicky je ničí

– je tu spousta lidí s volným časem, který je nevyužitý, a spousta lidí, kteří padají na hubu (Proč se to nepropojí?)

– je tu spousta osamělých deprivovaných bytostí, ale nescházejí se

– vládnou nám chroničtí lháři, přesto tam stále jsou a je to obecně akceptováno

– do půdy a na potraviny jsou plošně opakovaně vpravovány nebezpečné chemikálie, ví se o tom, a nic se s tím nedělá

– v lidech je obrovský nevyužitý potenciál, kterým se mrhá

– ve zdravotnictví stále často panuje obrovská nadřazenost, odpojenost a nerespekt

– produkuje se tu nesmírné množství nesmyslných produktů a naopak chybí ty smysluplné/přírodní/zdravé/ekologické/lokální,…

– co je můj evergreen, je ten pohled na lidi v MHD – to jako vážně? Už předtím tam byly takové vyhaslé nepřítomné tváře, ale to, co je tam teď, z toho mě mrazí.

– když venku někdo zdarma hraje, lidé netančí, neradují se, ale jen stojí a možná jdou hodit drobák

– injekčně se tu už do malých dětí opakovaně vpravují neurotoxiny a lidé to obecně přijímají a ještě jsou vděční

– ve vodě jsou chemikálie, hormony, léčiva, ví se to a nikdo to nijak zvlášť neřeší

– na této planetě se dennodenně dějí tyto a jiné hrůzy: umírají zde lidé na hladomor, ženy jsou obřezávány, polévány kyselinou, znásilňovány, malé holčičky jsou prodávány starým mužům, děti jsou používány k mučení a rituálům, jsou zneužívány pro práci, která je zdravotně poškozuje. Lidé jsou zde krutě týráni, jsou jim zaživa odebírány orgány, s nímiž se následně obchoduje, je s nimi zacházeno jako s kusem masa. Obrovské množství lidí ve svých životech i při svém umírání neskutečně trpí…

Přesto, na jiném místě planety lidé v klidu jedí popcorn, pijí Coca Colu, dívají se na Netflix a fotí se na Instagram.

Můj údiv z této planety pravděpodobně nikdy nezmizí. Snad každý den mám nějakou chvíli, kdy si říkám „Tohle vážně existuje? Tohle se děje?“ A má lidská část suše odpoví „Ano.“

A pak smekám sama před sebou, že jsem se na tuhle výpravu vydala, dobrovolně a dokonce opakovaně. Protože tahle planeta očividně není pro slabý…

Napsáno 17.12.2021